Copywriting

Co si vzpomínám ze svého dětství, tak nebyly vždy úplně šťastné. Kolikrát jsem řval někde těsně před cílem cesty, jak mě bolí nožičky. A když už mě jen stěží se ovládající rodičové přitáhli až přímo k památce, zas jsem řval, že chci koupit něco na památku, když už jsem vytrpěl cestu až sem.
To s babičkou a dědou to bylo už o něčem jiném. Za prvé jsem byl už starší, takže jsem si to více užil a za druhé jsem měl bratra a bratrance, před kterými jsem se mohl dělat moudřejším a odpovědnějším. Středobodem těchto našich letních výletů byl letitý a značně ohmataný průvodce po výletech v okolí Prahy. Ráno u snídaně babička vybrala destinaci a po dopolední svačince jsme nasedli do dědečkovy škodovky stovky a vyrazili z Prahy ven. Už jen jízda dědečkovou škodovkou zvanou Abminka, podle písmen espézetky ABM, bylo takové malé dobrodružství. Nikdy jsme totiž nevěděli, kdy nám holka naše červená vypoví službu. Pro tento případ vezl dědeček v kufru všechny možné i nemožné nástroje, takže na naše osobní zavazadla už mnoho místa nezbývalo, aneb rozsednutá svačina nebyla výjimkou. Ano, často jsme si mazávali původně skvělé babiččiny šunkofleky na chleba.
Dojet na místo určení byla tedy první výhra dne. A v tuto chvíli přišel na scénu hlavní hrdina výletu, a sice náš posvátný průvodce. Babička ho vyndala z kabelky hned po vystoupení z auta a počala v něm nahlas číst. A činila tak při každé dílčí zastávce. S velkým zaujetím přednášela kratší i delší statě vlastivědné. Dědeček jejímu hlasu naslouchal s vážným výrazem, který nám dětem mimoslovně říkal: „je to opravdu velmi zajímavé a tudíž byste tomu měli bedlivě naslouchat, i když já osobně bych byl raději doma ve své dílničce a něco si kutil“.  Babiččina přednáška byla sice poutavá, ale bohužel tak hlasitá, až vypudila všechny ostatní výletníky a lesní zvěř, tím větší jsme však s bráchou a bratranci dostali prostor k našim nekonečným půtkám. Všichni máme dnes z tohoto období pár jizev, které si vždy se smíchem a s drobnou slzou melancholie v koutku oka ukazujeme na rodinných setkáních.
Jednou se babičce podařilo odloudit klientelu profesionálnímu průvodci, když začala nahlas číst v areálu jednoho hradu. Bodří Moraváci, uchváceni babiččiným učitelsky výrazným přednesem, nechali svého průvodce samotného v hladomorně, kde na ně chudák marně čekal, aby si mohli užít výkladu s naší rodinkou pod širým nebem na prvním nádvoří. Zhrzený profesionál neváhal poštvat na babičku příslušníka veřejné bezpečnosti. Babička se ale zaštítila nevinně vypadajícím ohmataným průvodcem a občanským průkazem, ve kterém byla uvedena v kolonce zaměstnavatele základní umělecká škola v Modřanech. Holt z toho klavíru byla drobet nahluchlá.
Jako puberťák jsem samozřejmě začal tyhle naše spanilé jízdy s prarodiči nenávidět. „Bylo to tak strašně trapný! Zrovna když jsem chtěl hodit řeč s tou fešnou roštěnkou, kterou sem potkal pod hradem, tak bábrle začala přednášet o partě tisíc let mrtvej chlápků, který ten hrad postavili, vypálili a zase postavili“ celý nešťastný svěřoval jsem se spolužákům po víkendu. Dospívání holt učinilo přirozený konec těmto výletům.
Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem si prohlížel novinku 77 výletů s dětmi přes hranice. Titul navazuje na předchozí: 77 výletů s dětmi po Moravě a 77 výletů s dětmi po Čechách. Myslím si, že je to dobrá inspirace pro rodinné výlety, protože i když už nejsem dítě a babička a dědeček jsou už dávno mrtví, já toho našeho posvátného, rodinného, letitého a ohmataného průvodce používám dodnes.

Jan Kanclíř